Stát Futurate – kapitola první

Začínám sérii, která má reprezentovat myšlenku, o které jsem již několikrát přemýšlel. Jaký může být život ve státě, kde jsou různě nastavená pravidla? Stát, kde by nemohl žít každý a počet lidí by byl regulován. Nastavený řád a za jeho porušení tresty a někdy i smrt. Na první pohled idylka, ale nemá to zároveň blízko ke krutovládě? To ať je na každém ať posoudí. Příběh o státě Futurate začíná.

# Kapitola první

Pohled na hodiny mě utvrzuje, že je načase vyrazit. Schůzku mám naplánovanou na 15:00, ale než zaparkuji a vyjedu až nahoru, může už být pozdě. Klíče, telefon, doklady a tašku s notebookem mám, mohu vyrazit. Ve výtahu mě oslovuje známý hlas a ptá se na patro. Oznamuji přízemí a ještě přemýšlím, zda něco podstatného nezůstalo na bytě. Stále je čas se případně vrátit. *cink* “Přízemí, přeji hezký den.” Vstupuji do podzemních garáží, na mém parkovacím místě stojí připravené auto. Jindy bych se na jízdu těšil, tentokrát nechám řídit autopilota a projdu si naposledy mé podklady. V autě je příjemně. Nastartuji, zavelím “Akvenor Beil” a auto pomalu vyjíždí z garáží. Trocha paniky, když v notebooku nemohu najít jeden soubor, ale pak mi dojde, že jsem jej považoval za zbytečný a vyřadil ho z připravené prezentace. Rychle procházím materiály, zda se v nich neobjevuje nějaká chyba, třebaže jsem je takto kontroloval již včera a to vícekrát. Zvednu oči od obrazovky a vidím, že se blížíme k hlavní ulici Asfer. Doprava je plynulá, jako vždy, avšak aut je všude plno. V tento čas není divu. Pokračujeme dál a na odbočce 12 vjíždíme konečně do požadované ulice.

Včera jsem si zamluvil parkovací místo u firmy sídlící v Akvenor Beil, auto tedy zajíždí na předem dané místo na parkovišti u výškové budovy. Cesta trvala 6 minut a 21 vteřin, čas je 14:49. Vstupuji do budovy a souběžně s tím mi na hodinkách pípne notifikace, že za 10 minut mám schůzku. Chvilku koukám na vnitřní plán budovy a ujišťuji se, že pojedu do správného patra. V takto veliké budově by se mi zdržení mohlo vymstít. Výtah přijíždí okamžitě, prosím o 7. patro a když vystupuji z výtahu, zbývá mi 8 minut. Chodba je skoro prázdná, usedám do pohodlného křesla poblíž kanceláře muže, za kterým jdu. Nyní už nic nekontroluji, snažím se ujasnit si mé požadavky a argumenty na případné pochybnosti a dotazy. Zbývá minuta, dveře se otevírají a černovlasá slečna s vlasy sepnutými do culíku mi kyne, abych vstoupil.

“Pan Bremann vás očekává, může tudy prosím.” Zaklepu a dveře se ihned otevřou rukou vyššího chlapa v padnoucím kvádru, majíc na ruce stylové hodinky a ve výrazu trochu hraný úsměv. V očích je patrné, že je přepracovaný. Bremann mi podává ruku, pouští do své prostorné kanceláře a zavírá za mnou. Jeho okno směřuje na východ, má výhled na Asfer a vedle se tyčí další výšková budova. Velký pracovní stůl má uklizený, pouze pár papírů, zřejmě fotku rodiny, tablet a počítač. “Nebudu vám lhát, mám toho za sebou dneska už dost, snad mi nesete něco záživného, protože jinak se může stát, že vás po chvilce vyrazím a půjdu konečně domu.” Tato drsná upřímnost mi překvapivě nevehnala slzy do očí či nezrychlila tep, naopak mě nakopla obeznámit tohoto člověka s mou prací, na které jsem strávil poslední půlrok.

“Mám pro vás ukázku toho, jak by zavedení nového systému, mohlo vaši firmu dostat do lepší pozice v ekologickém žebříčku a možná by zlepšilo i další ukazatele. Sesbíral jsem potřebná data, která jsou o vás k dispozici veřejnosti” – výraz pana Bremanna se neměnil, stále se na mě díval unavenýma očima – “a rozhodl se vytvořit analýzu firmy v situaci, v níž by přijala několik opatření.” Bremann se svalil do křesla, pokynul mi, abych se posadil naproti němu a pomalým hlasem pronesl: “To jste první, kdo mi přišel něco takového nabídnout a popravdě bych si to možná i rád poslechl, ale už opravdu dnes nemám sílu na tuhle vaší analýzu. Naplánoval jsem s vámi schůzku až takhle pozdě, protože předtím jsem byl zcela zaneprádněn a nepředpokládal jsem, že půjde o něco tak… ehm… velkého či zásadního.” Opřel se o stůl, chvilku zavadil pohledem o rámeček s obrázkem rodiny a ukončil mou dnešní návštěvu: “Nechte si to ještě projít hlavou a pošlete mi mail, kouknu se na to.”

Vycházím zklamaný. Úplně mě neodsoudil, přesto v sobě cítím prohru. Poslat mu svůj výzkum mailem? Bez mých komentářů a bleskových reakcí? To by mi nevyšlo, to bych neobhájil. Přece ale teď všechno nehodím do koše. Je mi jasné, že nebude nejlehčí domluvit si s ním další schůzku v horizontu dnů, ale mohl bych mu napsat email, ve kterém nastíním jen základní myšlenky a když ho to chytne, ještě si rád se mnou schůzku sjedná. V kanceláři jsem nepobyl ani 2 minuty, to mě zrovna netěší. No nic, doma se tím ještě budu zabývat. Sjedu si teď pro něco k jídlu. A mohl bych koupit něco domů. Ve sdíleném nákupním seznamu si se ženou dáváme vědět co je třeba koupit. Aktuálně 5 položek, to zvládnu a pak rovnou domů.

Tentokrát se řízení chopím já, aspoň se trochu odreaguji. Nemohl jsem čekat, že bude Bremann mým nápadem nadšený a hned si se mnou plácne na jeho realizaci. Přesto mě toto zklamání zasáhlo více, než jsem čekal. Pár kapek dopadá na čelní sklo. Pohled na oblohu však nenaznačuje, že by se mělo jednat o dlouhodobější déšť. Již se blížím k obchodnímu domu. Zrovna vyjíždí auto blízko vchodu. Využívám situace a ihned zabírám jeho místo. Uvnitř je spousta lidí a vypadá to, že každý míří do úplně jiného obchodu. Já pokračuji až na druhou stranu obchoďáku a vstupuji do supermarketu. Stačí mi malý košík. Rychlý pohled na nákupní seznam. “Aha, jo, jasný” a již procházím uličkami a vybírám. Ovoce a zelenina mě nikdy nelákaly, ale po vládním zavedení jejich odběru pouze z farem ze severu státu jsem jim přišel na chuť. Na severu jsem vyrůstal.

Procházím rámem ven, nákup se automaticky zaplatí, přichází mi o tom notifikace, dále se zaškrtne všech 5 položek v nákupním seznamu a já si navíc odnáším několik jablek a pomerančů. Cestou domů nechávám opět řízení na autě, koušu jablko a mažu spamy v emailu. Telefonát od manželky. “Čau, už jedu domů. Nechtěl to slyšet, byl unavenej a odbyl mě tím, abych mu to poslal mailem. Jo, pošlu. To já vím. Taky to nechci nechat být. Jasně. Tak se uvidíme doma. Přijdeš kolem pátý? Dobrá. Jo a nakoupil jsem. Dobře, tak ať ti to uteče. Ahoj.” Telefonát vyšel krásně, akorát jsme zaparkovali v podzemních garážích našeho domu. Hlavně tu nenechat tašku s notebookem a nákup. Ohryzek z jablka hážu do koše, vyjíždím nahoru výtahem a před bytem se zastavuji. Je odemčeno a uvnitř slyším hlasy!

KONEC PRVNÍ KAPITOLY

První várka pravidel a skutečností státu:

  • Asi 70 % všech vozidel ve státě je elektrických a autonomních v řízení. Vláda na ně poskytuje dotace. Zbytek aut je neautonomních, ale pokud nejsou čistě elektrická, pak jsou to alespoň hybridy. Na venkově v malém množství stroje se spalovacím motorem, používané nelegálně.
  • Internetové připojení garantováno každé domácnosti a ve městech jednotná zabezpečená síť.
  • Zletilost od 20 let.
Reklamy
Označeno tagem , , ,

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: