Stát Futurate – kapitola druhá

Jaký může být život ve státě, kde jsou různě nastavená pravidla? Stát, kde by nemohl žít každý a počet lidí by byl regulován. Nastavený řád a za jeho porušení tresty a někdy i smrt. Idylka pro ty, co žijí spořádaně a dle zákona, nebo krutovláda pro všechny? To ať je na každém ať posoudí.

Série:
Kapitola první

# Kapitola druhá

Tašky pokládám do stále ještě otevřeného výtahu, stoupám si ke stěně a snažím se zachytit slova. “Ani ne, dalo by se to brát jako kontrola”. Mužský hlas, nebyl mi povědomý. “Budeme to tak muset říci, protože jeho auto už stojí v garáži, může tu být každou chvíli”. “A sakra, tak dělejte, radši ať nás tu vůbec nepotká.” Šramot prozrazuje, že se 3 až 4 lidé tlačí k pootevřeným dveřím. Co teď? Sbíhám schody a zároveň chci zůstat před mým bytem, abych je zahlédl. “Výtahem ne, tím určitě pojede on”. Ve spěchu si nevšimli, že výtah již stojí v patře mého bytu. Nemám na výběr, schody beru po dvou. Srdce mi silně buší, bojím se. Kdo to je a co chtějí? Nejsem ničím důležitý, nehrabu se ve vládních záležitostech ani nepracuji pro nějaký disruptivní startup, který by bylo třeba zlikvidovat.

Dole beru za kliku a mám v plánu schovat se za keř, abych ty osoby viděl. Chvilka zdržení, to se možná dívají do garáží, zda už tam auto opravdu stojí. Dveře domu se konečně otevírají a vychází skupina 3 lidí. Menší hubená žena s kratšími blonďatými vlasy, jeden vyšší muž s brýlemi a druhý nesoucí kufřík. Všichni oblečeni až formálně, na zloděje to nevypadá. Co mi větvičky dovolily, vyfotil jsem tuto skupinu na telefon. Nasedli do menšího nenápadného vozu a na konci ulice jeli doleva. Z fotografií jsou všichni poměrně dobře rozeznat. Mohl bych si je ověřit na internetu. Uvidíme, zda tam po sobě něco nezanechali. Ve státě jsou poměrně časté běžné domovní prohlídky, ovšem majitel by o tom měl vědět a být přítomen a tito lidé se navíc bavili stylem, že tam nemají co dělat. Škoda, že nemám žádný důkaz, třeba nahrávku toho, co jsem slyšel.

Přivolaný výtah naštěstí přijel s mými věcmi. Teprve teď mi došlo, jak jsem riskoval. Mohli získat můj notebook a nějaká data by je mohla zajímat a zbytečně bych se musel podrobit výslechu. Dveře od bytu byly zamčené a uvnitř ani stopa po nějakém cizím vniknutí. Vše jsem obhlédl a nic nenašel. Na televizi jsem si zobrazil fotku těch tří osob a na počítači si zobrazil stránku s fotografiemi vládních pracovníků včetně vyšetřovatelů. Jedna shoda! Ten chlápek s kufříkem je jeden z vyšetřovatelů v úseku obchodu a služeb. Neulevilo se mi, že se jednalo o vládní zaměstnance a ne zloděje. U zloděje totiž víte, na čem jste. Tohle mi teď bude vrtat hlavou. Prozatím se nebudu o nic pokoušet a počkám, až to proberu se ženou.

Zatímco jsem si pročítal internet, stále mi v hlavě běžela jedna otázka – jsem/jsme teď v nebezpečné situaci? Když nevím, o co jim jde, je také těžké říci, jak moc závažné to pro mě může být. To, že to byli vládní zaměstnanci (nebo alespoň jeden z nich) automaticky neznamená, že jsem mimo ohrožení života. Lidé, kteří nesouhlasí s řízením země či ti, co se podstatně vymykají jakémusi normálnímu životu, jsou v lepším případě podrobeni oddělení od zbytku společnosti. Nenapravitelní mohou být i popraveni. Já ale nespadám do žádné podobné zvláštní skupiny. Nebo jsem naštval Bremanna natolik, že na mě někoho poslal, zatímco jsem nakupoval? To mi nesedí, přeci mě nemůže podezírat ze špionáže firmy. V bytě se tedy nic neztratilo, zkoušel jsem se poohlédnout i po případných otiscích, avšak marně.

Po nějaké době konečně zarachtaly klíče v zámku. “Ahoj.” Žena na mě pohlédla se soucitem v očích. “Mrzí mě to. Byl protivnej?” Prozatím jsem nechtěl plašit, tak mi přišlo snazší věnovat se tématu Bremann. “Byl vyčerpanej. Bylo to na něm vidět a mě si poslechnout nechtěl.” -“Tak tě rovnou vyhodil?” -“Ne, to ne. Dal mi šanci mluvit, ale neměl už asi nervy na nějaký větší debatování. Možná doufal, že mu jdu…. já nevim… předvést kouzlo třeba. Něco veselýho. No to je fuk.” Svalil jsem se zpět do křesla a žena vedle mě. “Tak dneska neměl náladu, přece nemyslíš, že je takovej pořád. Ukážeš mu projekt jindy.”

Zbytek dne proběhl poměrně poklidně, na Bremanna jsem si skoro nevzpomněl, pak mě ale tížila ta důležitější věc. Když žena nabídla, abychom si zajeli do města, třeba do kina, rozhodl jsem se to říct. Vše jsem ji popsal, i co ti lidé říkali. Vyplašilo jí to a pak jsme oba přemítali, s čím nezákonným můžeme být spojováni. Na cestu do města už rozhodně neměla pomyšlení, místo toho jsme mlčky sledovali televizi. Tedy spíše poslouchali, naše pohledy se zarývaly do stěny a my přemýšleli o stošest. V deset to žena vzdala, šla si lehnout a já po chvíli také.

Další dny probíhaly klasicky, na incident občas padla řeč, ale stále nás nic nenapadalo. Hlásit to nemá cenu, rád bych si to ujasnil sám. Navíc nemám důkazy. Kamery v bytě nemáme. “Máme ale kamery v domě!”. Je právě sobotní odpoledne a žena náhle vyhrkne něco, co nechápu, že nenapadlo mě. Okamžitě trochu klidním nadšení. “Můžu dojít za správcem a zkusit si záběr vyžádat. Ovšem dle profesionality, kterou jsem v nich spatřoval pochybuju, že si to neošetřili.”

Přesto ihned píši správci, jestli má čas. Odpovídá, že má a o 5 minut později se scházíme v přízemí našeho domu v Grendferu, před místností serverů. “Tak ze kdy ten záběr potřebuješ?” Lekám se, že už je pozdě a možná již není v archivaci. “12 dní zpátky, kolem 15:20, před naším bytem 4C.” Správce zadává údaje a naštěstí záznam vyjíždí. V čase kolem 15:20 se nic neděje. Já jsem dorazil asi v 15:38, nachytal je, pak jsem seběhl dolů a vrátil se výtahem. Na záznamu je ale vidět pouze to, že jsem přijel výtahem a pomalu vstoupil do bytu.

“To není možný. Můžeš to projet ještě jednou prosím?” Datum je určitě správné, vynáším z výtahu tu samou tašku, ale ty vládní osoby a já kradnoucí se k pootevřeným dveřím… vše chybí. Od momentu mého opuštění domu před třetí hodinou se v záběru pouze mihne jeden člověk, nepoznávám ho. Takže usvědčující záběry jsou nahrazeny smyčkou. Nic ji však neprozrazuje, je to udělané kvalitně. “Můžeš mi ten úsek uložit?” Stejně mi nebude k ničemu, ale chci si to ještě v klidu projít doma. Správce se ani neptá, k čemu to všechno potřebuji. Ale máme dobré vztahy, děkuji mu a vracím se se záběrem na flashce do bytu.

Několikrát záběr projíždím i na velké televizi, ale nic nenápadného nespatřuji. “Měl by ses pokusit kontaktovat toho Bremanna.” -“No jo, úplně jsem zapomněl. Díky.” Nechávám záběr záběrem, usedám k počítači a chystám se mu poslat alespoň nástin mého projektu. Snad ho zaujme a tentokrát se zdržím v jeho společnosti déle.

KONEC DRUHÉ KAPITOLY

Další várka pravidel a skutečností státu:

  • Povolen trest smrti.
  • Velmi kvalitní kamerové systémy na veřejných místech.
  • Každé 2 roky je člověk povinen podrobit se kontrole jeho činnosti a psychologickým testům.
Reklamy
Označeno tagem , ,

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s

Reklamy
%d bloggers like this: